Julio Medem

V roce 1992 debutoval originálním autorským snímkem Krávy (Vacas), který získal řadu domácích cen i mezinárodní uznání na festivalech v Turínu a Tokiu. Od té doby Julio Medem přitahuje pozornost domácí i mezinárodní kritiky každým svým dalším dílem. V roce 1996 si Medem vyzkoušel hereckou profesi ve filmu Airbag (režie Juanma Bajo Ulloa). Produkoval krátký film Novia (Nevěsta, 1990).

Medemovy filmy Krávy a Země se hrály i v českých kinech a Zrzavou veverku uvedla Česká televize.

Díky dílům dotknutým magickým realismem rodného Baskicka, které však svým důrazem na tělesnost a hrou s melodramatickými prvky korespondují s požadavky širšího publika, je Medem považován za jednoho z nejzajímavějších španělských filmařů současnosti.

Malou zajímavostí je, že představitelé hlavních rolí z filmu Sex a Lucía - Paz Vegaová, Elena Anayaová a Jávier Camara - si zahráli i v novém filmu Pedra Almodóvara Hable con ella (Mluv s ní, 2001).

Julio Medem - rozhovor

1. Luciin útěk

Nejdřív ze všeho jsem digitální kamerou natočil svůj vlastní stín, který se odrážel na rohož v lodi, která mě odvážela na jeden malý ostrov ve Středozemním moři. Měl jsem pocit, že sám sebe nechávám někde vzadu. Mezi tím, co jsem dosud byl a vytvořil, a tím, co mě čeká, bylo moře. Obraz mořské pěny, která útočila na můj stín, mi mohl posloužit k očištění Lucie, protože i ona potřebovala být nová. Chtěla zmizet. Byli jsme dva stíny v jednom. Je na tom něco špatného?

Tak to byly moje myšlenky v prvních dnech. Procházel jsem celý ostrov. Říkal jsem si, to poznám... to uvidím.., ale nechtěl jsem se přesytit. Všechno bylo jakoby prázdné, bez strachu z absurdna... a všude bylo slunce. Zaplavovalo a ohlupovalo mě světlo, a tak jsem se rozhodl, že nejdůležitější ze všeho bude, aby ten příběh byl jako terapie. Potřeboval jsem se chránit sám před sebou, proto jsem poslal Lucii napřed. Když jsem jednou ráno jel na mopedu a před sebou jsem viděl úzkou, rovnou silnici, vynořil se přede mnou maják. Musím přiznat, že mě v tu chvíli vůbec nezajímalo, že mi to připomíná okamžik erekce. Nechtěl jsem pro Lucii sex. Zaparkoval jsem motorku vedle majáku, šel jsem pěšky na okraj útesu a zůstal jsem překvapeně stát před velkou dírou, která byla vyhloubená ve skále a měla dva metry v průměru.

Řekl jsem si, že se tady zastavím, protože to vypadalo moc dobře, a hned se přede mnou objevil ten úžasný sexuální vztah mezi dírou a majákem. Hned první obrazy, které jsem viděl na ostrově, zachycovaly jasně, přirozeně a do hloubky symboly Lucie a sexu. Základní stavební materiál tohoto filmu vytrysknul během procesu objevování. Za důkaz považuji fakt, že v tu chvíli jsem ještě vůbec netušil, kam až bych mohl dojít.

To, že inklinuji k absurdnu ,způsobila, že jsem si představil celý ostrov proděravělý, takže neexistoval ani kousíček skály, který by ho spojoval s mořským dnem. Potápěč Carlos vypráví Lucii, že ve skutečnosti není na ostrově, ale na " kousku plovoucí země, která je jak vor. Když je rozbouřené moře, lidem tady se motá hlava a nikdo neví proč". On se potápěl pod celým ostrovem a viděl jeho potopenou tvář. "Je hrbolatá a strašná". Chtěl jsem dojít pouze sem, když jsem psal o Lucii - slunečním paprsku, aniž jsem věděl o minulosti dalších postav (Lucie, Carlos a Elena). Byly tam náhodou a spojovala je tragédie, která se stala hodně daleko od ostrova a před kterou se snažili uniknout. Při první verzi Lucie jsem vymyslel zvláštní cestu nikam, doprovázel jsem Lucii, nepotápěl jsem se. Najednou jsem pro ni objevil dům, ve kterém se ubytuje. O dům se starala pohostinná a v minulosti zapomenutá Elena, představující něco jako matku ostrova.

2. Návrat k sexu

Během zimy v Madridu, kdy bylo málo sluníčka, jsem se pustil do psaní minulosti postav z ostrova. Zaměřil jsem se na Lucii. Hned od začátku jsem se nechal vést vágní ideou sexu, jako kdyby to byl silný proud, který protékal kolem nás (i když si myslím, že jsem si ho přivezl z ostrova) a který nás všechny najednou unášel v různých polohách. Cítil jsem, že jsem objevil hnací motor příběhu, a to mě hodně povzbudilo.

Pracoval jsem na každé postavě zvlášť, jako kdyby se navzájem neznaly, každé jsem vytvořil vlastní prostředí, a tak mohly vznikat další postavy. Psal jsem velmi rychle, automaticky, nedělal jsem si se slohem velkou hlavu a vychutnával jsem si pocit poznávání cizího intimního života. Brzy se z tohoto příběhu stalo něco jako román. Něco jako obsáhlá kronika postav, dokument o vzájemně se prolínajících životech, kterých jsem se začal zmocňovat ve snaze najít pokračování ke scénáři z ostrova.

Když jsem tento městský příběh chtěl zapojit do scénáře s názvem Sex před východem slunce, nastaly problémy. Pokus o únik před sebou samým, když jsem jel na ostrov, prodloužený o minulost Lucie, ve mně vyvolávala pocit člověka, který určuje trasu a veškeré cesty a který všechno sleduje z ptačí perspektivy. Když jel vlak, věděl jsem, kam jede, i když mě nikdo nepozval, abych se svezl . Přestal jsem se cítit volně, automaticky, objevitelsky. Uvědomil jsem si, že jsem sám.

Mimochodem- Lorenzo byl nejdřív hudebník, ne spisovatel.

Byl jsem ztracený mezi dvěma scénáři, které nežily. Vrátil jsem se na ostrov, abych je propojil. Výsledek byl jako záplata. Celý rok práce (osvěžený uvolňujícími zahraničními cestami kvůli propagaci Milenců), a přitom jsem měl v ruce to nejmechaničtější a nejnestravitelnější, co jsem kdy vytvořil.

Řešení se objevilo ve chvíli největšího zoufalství, když jsem se vztekle rozhodl, že všechen svůj tvůrčí zmatek promítnu do jediné postavy, do Lorenza. Udělal jsem z něj spisovatele a příběh už nebyl tak hutný. Také jsem vyškrtal některé postavy. Stal jsem se cestujícím, který se na příběh dívá oknem svého vagónu. Lorenzo se stal silou, která hýbe osudy všech postav, a jeho vztah k Lucii příběh slepil a také prodloužil. Dával mu právo existovat.

V tu chvíli se film mohl jmenovat Lucie a Lorenzo nebo třeba čtenářka a spisovatel, příjemce a našeptávač myšlenek, či realita a fikce. Mezi tím, kdo fikci vytváří ,a tím, kdo ji přijímá, existuje se souhlasem obou aktérů úzký intimní vztah. Zároveň se oba cítí naprosto svobodní a chránění: on může vymýšlet a zapojovat se do příběhu (pokud má chuť) a ona se nechává vést, poznává nebo si představuje jiné postavy, a ptá se, co by dělala na jejich místě. Já osobně jsem přenesl veškerou odpovědnost spisovatele na Lorenza a odpovědnost čtenáře na Lucii. Nevědomky a aniž bych někomu ubližoval, začal jsem si to vychutnávat.

Když jsem objevil, jakým způsobem potřebují dva hlavní hrdinové jeden druhého, jejich sexuální vztah se nevyhnutelně změnil v jakousi soukromou oslavu, v let směrem ke štěstí. Tak se začala zhmotňovat myšlenka sexu a začala se proměňovat v něco krásného a lesklého. Cítil jsem, že to chci všechno vidět zblízka, bez elips (jindy tak důležitých a vynalézavých), abych mohl ukázat, jak se moje postavy prostřednictvím svého zneklidňujícího a bouřlivého sexuálního vztahu dokáží zamilovat. "Tolik lásky mě zabije" (jak říká hrdinka před dosažením orgasmu).

Napsal jsem ještě šest verzí scénáře, ve kterých jsem zdokonaloval nemožnost skutečného útěku a čelil jsem tvůrčím pochybám. Pak jsem se začal ujišťovat, že jsem se vydal správnou cestou. Konečně. Nejdřív jsem musel utéct hodně daleko od svého vlastního já, abych se pak mohl vrátit, i když jiný a úplně neznámý.

O rok později už jsem točil film. Ne s digitální kamerou, která se mi vešla do ruky, ale s velice revolučním technickým vybavením. Možnost pohodlně pracovat i v podmínkách náročných na světlo a natáčení na velké množství filmového materiálu se snoubily s ideou lehkosti a jednoduchosti, kterou jsem zažíval při své první cestě na ostrov. Musím přiznat, že jsem se při samotném natáčení necítil úplně lehce, ale rozhodně jsem měl pocit svobody.



Nedávno jsem film dokončil a cítím se hrdý, že jsem ho po tolika cestách mohl objevit. Nejen to, mohu říci, že mě samotného přesahuje. Chci ještě dodat, že jsem směl pracovat s velice obětavými herci, kteří práci věnovali maximum. O něčem takovém se mi ani nesnilo. A úplně nakonec chci říct, že Lucii mám ze všech svých filmových postav nejraději. Méně