John Cameron Mitchell

Uvítal jsem, že filmy zase začínají být sexuálně otevřené, stejně jako v krátkém období na počátku sedmdesátých let, ale bylo mi líto, že naprostá většina těchto evropských filmů je smutná a absolutně postrádá humor. Napadlo mě natočit komedii z New Yorku, která by otevřeně pojednávala o sexualitě, ale zároveň by byla vtipná a humorná. Řeč sexu by ve filmu sloužila jako metafora pro jiné aspekty života jeho protagonistů. Také jsem chtěl vytvořit film pokračující v tradici Roberta Altmana, Johna Cassavetesy nebo Woodyho Allena, který by postupně dostával svou tvář při skupinových improvizacích, jak to dělával Mike Leigh. To byl můj původní záměr.

Kdybych vám měl vyjmenovat konkrétní jména a předchůdce, musel bych uvést Taxi zum Klo od Franka Ripploha, kde se mi líbil melancholický tón, který celou komedii podbarvoval, a to, že se tam k sexu přistupuje jako ke každé jiné věci v životě. Dalším filmem by byl Un Chant d'amour od Jeana Reneta, jež považuji za pradědečka všech filmů se sexuální tematikou.

Jak jste se připravovali na samotné natáčení?

Udělali jsme konkurz. Měli jsme webové stránky, dali jsme reklamy do alternativních novin a uměleckých časopisů. Vyzvali jsme lidi, aby nám zasílali kazety se svými nahrávkami dlouhými maximálně deset minut. Konkurz byl otevřený jak pro profesionály, tak pro amatéry. Nechtěli jsme po lidech, aby nám posílali nahrávky se sexuální tematikou, ale dali jsme jasně najevo, jaký film se chystáme natočit. Webovou stránku si prohlédlo více než půl milionu lidí a skoro pět set lidí nám poslalo svou nahrávku. Na všechny jsme se podívali a vybrali asi sto lidí, se kterými jsme se rozhodli dál pracovat.

Často jsem v New Yorku pořádal velké party (jmenovaly se Shortbus, přejal jsem z nich název filmu). Pronajímal jsem si kluby, když v nich zrovna nikdo nehrál. Chtěl jsem mít taneční party s autentickou klubovou atmosférou. Někdy jsem DJe dělal já, někdy moji kamarádi, někdy lidi, kteří za pultem stáli poprvé v životě. Uspořádal jsem takovou party pro všechny, které jsme vybrali v prvním kole konkurzu. Pozvali jsme je do New Yorku jen na tři, čtyři dni, ale chtěl jsem, aby se tu okamžitě cítili dobře a uvolněně. Kde jinde by se to mělo podařit než na taneční party? Abychom trochu uvolnili atmosféru, rozhodli jsme se hned na začátku hrát ve sto lidech flašku. Fanty jsme vynechali. Ti, na které láhev ukázala se spolu prostě museli líbat.

Také jsme se společně dívali na nahrávky, které nám těch sto lidí poslalo do konkurzu. Všichni zhlédli kazety všech ostatních. (Věděli o tom předem.) Občas nastala poměrně vypjatá situace, protože některé nahrávky byly sexuálně dost explicitní a jiné velice osobní. Museli jsme odhadnout, kdo koho sexuálně přitahuje, a tím pádem kdo by mohl hrát ve filmu partnery. Proto jsme uspořádali tajné hlasování. Lidé měli ohodnotit nahrávky od jedničky do čtyřky podle toho, jak je kdo sexuálně přitahuje. Bylo to trochu zvláštní, ale zároveň to byla velká legrace. HBO nám dokonce dali peníze, abychom nafilmovali přípravnou fázi Shortbusu. Režíroval to Rob Epstein. Nakonec ale od projektu odstoupili, prostě to nedokázali zkousnout. Dokumentace těch příprav se pravděpodobně objeví jen na DVD jako součást „filmu o filmu“.

Nakonec jsme vytvořili obrovské papírové schéma přes celou zeď, na kterém bylo vyznačené, kdo koho přitahuje. Bylo opravdu vtipné nechat se unášet stovkami nejrůznějších partnerských kombinací. Vybrali jsme lidi, kteří se navzájem ohodnotili „čtyřkami“, aby se účastnili prvních improvizačních workshopů. Tím jsme ušetřili spoustu času. Při improvizaci vyšlo rychle najevo, kdo je dobrý a kdo ne. Hledali jsme lidi, kteří by si přečetli scénář a na jeho základě dokázali okamžitě improvizovat, aniž by změnili význam replik. Nebyla to tedy úplná improvizace, ale spíš parafrázování textu. Objevili jsme několik naprosto úžasných lidí, někteří z nich se navzájem přitahovali, a tak jsme si řekli, že to s nimi zkusíme.

Jak jste dospěli k rozebírání konkrétních sexuálních problémů, které ukazujete ve filmu?

Od začátku pro mě byla velmi důležitá spolupráce s herci. Postavy ve filmu a jejich problémy jsme vymýšleli společně. Při prvních improvizacích k ničemu sexuálnímu nedošlo. Nechali jsme se inspirovat tím, co nám lidé sdělovali na svých nahrávkách. Například jeden člověk se představil jako sexuální terapeut a další jako někdo, kdo dlouho nemohl dosáhnout orgasmu. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé tyto vlastnosti spojit - sexuální terapeutka, která nikdy neměla orgasmus. Zkusíme na toto téma improvizovat. Další dva herci by mohli hrát partnery, kteří k ní chodí na sezení, a tak dále. Nechci přesně hodnotit, nakolik výsledné postavy ve filmu vycházejí přímo z herců, ale musím říci, že jsou výsledkem naší společné práce.

Nakonec jsme vybrali devět herců, se kterými jsme zahájili pětitýdenní improvizační workshop. Zaplatili jsme jim letenky do New Yorku, ubytování a mzdu. To jsme dělali každého půl roku po dobu dvou a půl let. Pár lidí natáčení vzdalo; jedna žena se nedokázala odpoutat od role, kterou jsme pro ní vymýšleli, jeden muž zase proto, že si začal nebezpečně zahrávat. Také jsem musel jednoho herce propustit, protože jsme v tu chvíli prostě měli příliš mnoho postav. Za ženu, která odešla, jsme museli hledat náhradu, protože jsme opravdu potřebovali postavu prostitutky. Nová herečka se do natáčení zapojila až později a během improvizací svou postavu výrazně změnila.

Během těch dvou a půl let jsem mezi workshopy vymýšlel scénář, který jsem po každém z nich přepsal podle toho, k čemu jsme na něm dospěli. Vždycky jsem chtěl, aby herci byli při natáčení našimi rovnocennými partery. Nikdy jsem je netlačil do milostných scén, které nechtěli zahrát, ale vždycky jsem je nabádal k tomu, aby se pokoušeli překonat sami sebe. Měli jsme pár zkoušek, při kterých probíhal pohlavní styk. Některým hercům to od počátku nedělalo žádné problémy, jiní na to ještě nebyli připravení. Každý k tomu měl jiný přístup a já chtěl, aby si k sexu ve filmu našli svou vlastní cestu. Jedna žena nechtěla milostné scény zkoušet vůbec, protože se bála, že by to mohlo mít negativní dopad na přirozenou přitažlivost, kterou cítila k ostatním hercům. Nakonec to dopadlo tak, že se v dané scéně do ničeho nepustila. Všechno se neustále měnilo a vyvíjelo.

Před rokem jsme na festivalu najednou dostali peníze na natáčení. Byla to kombinace soukromých investic, finančních prostředků od Fortissima a gay a lesbické kabelové stanice Q Channel. V květnu 2005 jsme konečně mohli začít točit. V tu dobu ale měli všichni plnou hlavu sexu, a tak jsme museli prodělat pořádnou terapii, abychom se s tím vyrovnali a uklidnili se. Museli jsme herce ubezpečit, že ano, že si mohou vzít vlastní viagru, a tak dále… Ke konci natáčení se absolutně potvrdilo, že herci ve filmu musí být ve všem rovnocennými partnery. Nikdo se necítil ponížený, nikdo neměl dojem, že by byl někým jiným zneužit. Pracovali jsme na Shortbusu společně několik let a jsme stále skvělými přáteli. Herci se teď trochu obávají, jak budou na jejich výkony reagovat diváci, ale já si myslím, že převládat bude spíš úžas než nechuť či opovržení.

Paradoxní je, že konečná verze filmu je poměrně dost neerotická. Sex, který na plátně vidíte, je v naprosté většině naprosto příšerný! Musím přiznat, že jsem to nečekal, ale to byla součást mého experimentu. Vždycky jsem si myslel, že když se díváte na to, jak spolu souloží dva lidé, kteří se velmi silně tělesně přitahují, dozvíte se o nich spoustu věcí nejen po sexuální stránce, ale celkově o jejich životech. To byla naše teze: sex je možné nahlížet metaforicky, sex nemusí mít jen negativní konotace.

Jak vás napadla postava Jamese - filmaře se sebevražednými sklony? Má to nějaké autobiografické opodstatnění?

Tento nápad nám vnuknul částečně sám herec, který hodně a rád fotí a baví ho dokumentovat především svůj vlastní život. Další inspirací pro Jamesovu postavu byl Jonathan Caouette. Na Jamesově videu je vidět od hlavy k patě pokrytý flastry. To je záběr, který jsem původně použil ve filmu Tarnation a v Shortbusu ho jen více rozvinul. Zeptal jsem se Johnatana, jestli s tím souhlasí, a on řekl, že ano. Na Tarnation jsem s ním spolupracoval jako výkonný producent, takže se dobře známe.

Co se týče autobiografie, můj otec byl armádní velitel v americkém sektoru v Západním Berlíně a moje matka je přesvědčená katolička. Takže jsem vyrůstal v nábožensky upjatém, militaristickém a erotofobním prostředí. Navíc jsem gay. Není se čemu divit, že jsem trochu jiný. Když potkáte bývalé mormony, obvykle to bývají ti nejodvážnější lidé - po umělecké, citové i sexuální stránce. Stejné je to s lidmi, kteří bývali v sektě Amish. Já jsem byl vychovávaný jen jako katolík, takže to neberu přehnaně radikálně. Přesto si myslím, že tímto filmem posunuji hranice někam dál. Prostě si řeknete: „Proč ne? Proč by se toho měl člověk bát?“ Samozřejmě vím, proč se toho člověk na osobní úrovni bojí. Protože sex je alfou i omegou našich životů. V naší vlastní kultuře ale vidím, jak strach ze sexu přímo vede k zármutku, násilí, a dokonce válce. Také jsem v americké kinematografii a americké vládě zaznamenal určitou pruderii, kterou jsem chtěl nalomit. Myslel jsem si: „Měli bychom se otočit zády k Brown Bunnymu. Chci natočit komedii odehrávající se v New Yorku, která bude poukazovat i na důležité životní otázky. Zkusme to!“

Při jednom natáčení mi žena, která hrála Sofii, řekla: „My všichni se tu po sexuální stránce nějak vyvíjíme. Myslím si, že by ses do toho měl také zapojit.“ Tak jsem si zahrál v té scéně, kde probíhá skupinový sex. Byla to pro mě opravdu výzva. Skupinový sex mě nijak zvlášť nepřitahuje. Podporuji ho, to ano, podporuji to, aby byl pro všechny bezpečný, ale není to tak úplně můj šálek kakaa. Nebyl jsem při té scéně vzrušený. Ale pomyslel jsem si, že bych měl udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělal. Tak jsem orálně uspokojil jednu z hereček. Bylo to poprvé, co jsem to dělal se ženou, tak jsem si řekl, že by se to mělo natočit na kameru. Aspoň bude mít maminka radost.

Jak se vám podařilo skloubit spletitou a promyšlenou strukturu filmu s nápady herců?

Jak jsem již říkal, mezi workshopy jsem pracoval na scénáři klasickým způsobem. Vždycky jsem všechno pečlivě promýšlel. Mezi scénami byly ale workshopy velmi důležité ze dvou důvodů. Zaprvé, aby herci pochopili, co chci vyjádřit, a zadruhé, aby se dokázali opravdu vcítit do dialogů. Vždycky své herce poslouchám. Často vědí nejlépe, kdy scénárista postavu tlačí do situace, která je citově nereálná.

Jako příklad uvedu scénu, která následuje po souloži mezi Sophií a jejím mužem Robem, ve které mu Sophia řekne (ačkoliv o sobě mluví ve třetí osobě), že nedosáhla orgasmu. Tato scéna vyplynula z improvizace, napsal jsem jí asi v deseti replikách. Herci si je přečetli a já jim řekl, aby odložili scénáře a zahráli to zpaměti. Neměli čas se ty repliky naučit nazpaměť, a proto říkali pokaždé něco trochu jiného. Chtěl jsem, aby si pamatovali, kdo má co říkat, ale na konkrétních slovech nezáleželo. Naopak, vždycky mě štve, když se lidé učí repliky nazpaměť, protože potom je dialog absolutně neživotný.

Animované vložky jsou úplně jiného ražení než ty, které pro vás Emily Hubley vytvořila v Hedwigovi. Díky precizně vytvořené geografii je Shortbus nezaměnitelně newyorským filmem…

Nápad s animací přišel proto, že jsme potřebovali natočit celoměstský výpadek elektřiny, a to s naším rozpočtem absolutně nebylo možné. Nejdřív jsem chtěl použít papírový model města, jeden takový mají v muzeu v Queens. Už jsme se na to chystali, ale kdyby k tomu nakonec opravdu došlo, výsledek by zdaleka nebyl tak dobrý jako s animací. Tak jsem zašel za Johnem Bairem, animátorem, který se mnou spolupracoval na Hedwigovi. Byl ochotný se na tom podílet i s naším omezeným rozpočtem. Podle mě se mu to povedlo dokonale. Celou animaci vytvořil víceméně sám. Vzhledem k tomu, že jsme ji použili při výpadku proudu, bylo poměrně logické zasadit ji i do úvodní scény a dalších zlomových okamžiků filmu. V tu chvíli jsme začali mnohem víc přemýšlet o New Yorku jako takovém a z toho samozřejmě vyplynula socha Svobody. Vzhledem k tomu, že v současné době ve Spojených státech chápání pojmu „svoboda“ prochází výraznou změnou, zdálo se mi nanejvýš příhodné uvést film záběrem právě na sochu Svobody.

Kromě písně „Is You Is or Is You Ain't My Baby?“, kterou při úvodních záběrech zpívá Anita O’Day, jsou všechny ostatní písně originály?

Ve filmu zazní tři nové skladby Scotta Matthewse, který dvě z nich i sám hraje - je to ten vousáč v Shortbusu. Požádal jsem i jiné interprety, aby pro můj film složili nějakou skladbu, ale jsou to většinou hudebníci zvučných jmen, a víte, jak to chodí, když se z někoho stane celebrita… Raději budu spolupracovat s lidmi, kteří jsou chudí, talentovaní a bydlí naproti. Se Scottem jsem se seznámil přes návrháře paruk, který se mnou pracoval na Hedwigovi. Scott mi dal své CD a mně se ohromně líbilo. Píseň, kterou pro film napsal, ale kterou v něm nehraje, se jmenuje „In the End“, je to ve skutečnosti velice jednoduchá skladba. Dřív jsem měl osobního asistenta, který hrál v kapele Polyphonic Spree a znal veškeré orchestrální úpravy. Zeptal jsem se ho, jestli by tu skladbu nechtěl upravit. Řekl jsem mu, že v ní slyším pochodovou kapelu a smyčcový kvintet a on se od těchto mých připomínek odpíchnul. Napsal dvanáctiminutové aranžmá, které je absolutně úchvatné. Přestože jsme měli tak nízký rozpočet, podařily se nám věci, na které jsme si vůbec netroufali pomyslet.

Existují v New Yorku salóny, které vám sloužily jako inspirace pro salón Shortbus?

Ano, existuje tu několik domácích salónů, které v sobě spojují hudbu, výtvarné umění, jídlo, pití a politiku. Jeden takový se jmenoval Cineesalon a pořádal ho náš kamarád Stephen Kent Jusick. Pouštěl na něm 8 a 16 mm filmy, podával vybrané pokrmy a s pokročilým večerem pořádal sexuální hrátky. V Shortbusu hraje „vrchního číšníka“. Jednou pořádal party, která se jmenovala Sex Not Bombs, z toho plyne název jednoho pokoje v Shortbusu - Sex Not Bombs Room. Jeho party ale byly zaměřené hlavně na queers, zatímco já jsem chtěl docílit co největší sexuální rozmanitosti. Název „Shortbus“ odkazuje k menším školním autobusům převážejícím děti, které mají nějaké nestandardní potřeby. Každý, kdo musel chodit do zvláštní třídy, ať proto, že byl moc chytrý nebo hloupý nebo slepý nebo citově nevyzrálý na to, aby jezdil normálním školním autobusem, jezdil ‚shortbusem‘.

Pro mě osobně je Shortbus symbolem toho nejlepšího, co New York nabízí. Pro lidi z jiných částí země je to zejména útočiště. Za posledních deset let se ale celé město hodně změnilo. Žití je tu mnohem dražší a umělci a mladí lidé tu již nenacházejí tak vřelé přivítání jako dřív. Město v současné době nepřitahuje tolik nekonformních lidí. Proto jsem chtěl, aby salón ve filmu upevňoval staré hodnoty, aby byl místem, kde se spolu setkávají nejrůznější typy lidí, od heterosexuálních párů po bývalého starostu, který se chce vyzpovídat ze svých hříchů. Možná je to projev mého katolického vychování, ale chtěl bych, aby byl Shortbus místem odčinění a vykoupení hříchů.

Na závěr jen několik konkrétních otázek. Proč se Severin ve skutečnosti jmenuje Jennifer Aniston?

Jennifer Aniston je podle všeho velice příjemná žena. Ale je symbolem seriálu Friends (Přátelé), který zobrazuje New York takový, jaký ve skutečnosti vůbec není. Ve Friends je k vidění takový losangeleský New York, a to mě trochu děsí. Nejvíc mě ale děsí, že všichni ve Státech v sobě mají malou Jennifer Aniston. Ne tu opravdovou, ale tu, kterou hraje ve Friends: veselou, přitažlivou, vtipnou. Severin se původně jmenovala Jennifer Aniston, a proto si prostě musela změnit jméno. Prozrazení svého pravého jména je velice intimní záležitost. Ve filmu Reservoir Dogs (Gauneři) jde právě především o vyjevení pravých jmen. Lidé si často osvojí svá transsexuální jména, umělecké pseudonymy či punkové přezdívky.

Poslední otázka. Co to znamená, když jeden z klientů Severin ejakuluje na obraz Jacksona Pollocka?

To je replika Pollockova originálu! Když se obrazy někam stěhují, tenhle obvykle nalíčí na místo originálu. Je to taková léčka. Dopad spermatu na obraz, ve kterém se následně rozplyne, znamená něco jako konec filmu. Většina lidí, se kterými jsem mluvil, po skončení filmu na sexuální scény úplně zapomněla. Brali sex jako jeden z aspektů, který jen dotváří život filmových postav. Proto to spojení spermatu a Jacksona Pollocka. Méně